Od výstavby barokního poutního areálu v letech 1704 – 1735 v něm nedošlo k významnějším stavebním změnám. Poutní místo bylo celkově opraveno při svém znovuotevření v roce 1811, kdy došlo k doplnění chybějící sochařské výzdoby a mobiliáře. V následných letech probíhaly obvyklé nutné opravy, o nichž vypovídají historické dokumenty nalezené v makovici kříže na hlavní kupoli kostela v roce 2017. Několik nevhodných restaurátorských zásahů z přelomu 19. a 20. století nepřispělo k zachování nástěnných maleb v jejich původní podobě.
Po druhé světové válce se poutní místo a zvláště jeho střechy nacházelo v havarijním stavu. Zásluhou zdejšího dlouholetého duchovního správce prof. Václava Bognera byly střechy (částečně svépomocí) opraveny a v 70. a 80. letech došlo ke generální opravě celého nádvoř. K zachování památky v historické podobě tehdy významně přispěl i prof. Mojmír Horyna.
V letech 2006 – 2013 došlo ke generální sanaci bývalé farní budovy a přilehlých budov a jejich přizpůsobení pro život klášterní komunity – Opatství Venio. Byla také postavena nová nízká budova v klášterní zahradě sloužící k ubytování sester. V letech 2015 – 2020 proběhla kompletní oprava poutního kostela a nádvoří včetně předzahrádek před vstupem do poutního místa.
V roce 2018 bylo poutní místo vyhlášeno Národní kulturní památkou. Fotogalerie
Stavebně historický vývoj poutního areálu